ALEXANDER SERGEJEVIČ GRIBOJEDOV

☼   15.1.1794   MOSKVA         ۞     11.2.1829    TEHERAN

Je jen málo spisovatelů ve světové literatuře s tak dramatickým a tragickým osudem životním i tvůrčím. Přitom A. S. Gribojedov vstupoval do dění vyměřených dní obdařen výbornými předpoklady a mnoha neobyčejnými schopnostmi. Jeho rodiče pocházeli ze starých šlechtických kultivovaných rodů, takže se mu dostalo skvělého vzdělání. Patřil k zázračným dětem; už ve dvanácti letech se hlásil na filologickou fakultu a hned poté absolvoval fakultu právnickou a navrch absorboval matematicko–fyzikální fakultu. Zvládl s přehledem několik vědních oborů, dovedl číst a mluvit v mnoha jazycích. Hrál výborně na piano a hudbu nejen že miloval, také jí dost rozuměl. Zdálo se tedy, že jeho život bude úspěšný, slavný a radostný. Snad tomu zabránila jeho vznětlivá nevyrovnaná povaha, i jistá lehkomyslnost nebo bohémství, jak o tom píše Jurij Tyňanov v románu Smrt brejlatého vezíra: „Gribojedov jezdil do klubů, tančil kotilión se všemi slečnami, psal jim na vějíře madrigaly, jak to bylo běžné v Petrohradě. A matinky se uculovaly, neboť byl mužem dne, a zvaly ho k jejich pamlskům na dračku.“ Rozhodně nebyl vědec, který bádá v knihách a sepisuje svá poznání. Měl rád společnost a akce – „jako mdlá vůně valeriánu vábí číčy, tak k sobě lákal Gribojedov lidi“. To byl také jistě hlavní důvod, že se věnoval především divadlu nejen jako divák, ale jako editor francouzských komedií a vaudevillů, kde dokázal spojovat tehdy módní klasicistické pojetí s lidovými písněmi. Už z jejich názvu je zřejmý námět: Mladí manželé, Kdo je bratr a kdo sestra, aneb Podvod za podvodem (no nazdar hodiny, zpracoval je s P. A. Katěninem a P. A. Vjazemským), jinde se už zablýskla parodie, například ve Studentu nebo v Předstírané nevěře.

Zároveň však zřejmě toužil po velkých hrdinských činech na svém kontě. Příležitost se brzy naskytla, v roce 1812. Když si Napoleon chtěl podmanit Rusko, Gribojedov dobrovolně vstoupil do armády, do husarského pluku. A posléze se dal do diplomatických služeb. Je pravděpodobné, že v obou těch krocích spatřoval kus vlasteneckého zápalu i dobrodružné romantiky. Tady se přímo vnucuje otázka, jestli je vůbec možné spojovat básnictví a literární či dramatickou tvorbu s diplomacií v rukavičkách? Zvlášť v atmosféře carského despotismu, kdy Mikuláš I. potlačoval každý sebemenší náznak liberálních názorů, kritiky poměrů. V době absolutistické vlády, která zcela otevřeně brojila za rozšíření svého impéria především na Kavkaze. Je možné předpokládat, že Gribojedov chtěl správními a ekonomickými reformami na Kavkaze a v Persii otevřít okna moderní době, která by tak vešla do Ruska? Že se snažil napomoci něčemu podobnému, oč usiloval Petr I., který ovšem chtěl prolomit okna do západní Evropy petrohradskou branou?

Jsou to všechno otázky, které je neobyčejně složité zodpovědět. Jedno je evidentní – Gribojedov byl nadán jasnozřivým rozumem, když nevěřil v možnost vítězství děkabristického povstání v roce 1825, jak o tom svědčí jeho zmínka: „Stovka praporčíků by chtěla změnit řád celého ruského státu!“ Takto tedy soudil o lidech, s nimiž ho spojovalo dlouholeté přátelství a podobné názory na společnost. Vyzrálých hrstka a pobudů žaludů s deptaným (snad leptaným) mozečkem víc než dost. Přesto byl v souvislosti se zatýkáním děkabristů také půl roku v lapáku a vyslýchán, ale nakonec musel být propuštěn pro nedostatečné důkazy a dokonce byl povýšen. Přitom v té době se jeho drama Hoře z rozumu šířilo po celém Rusku v opisech, takže ho jistě znal car i tajná policie. A je jistě nesporné, že v Hoři z rozumu viděli děkabristé základní myšlenky svého programu, především odsudek nevolnictví a vojenské buzerace, ale také protekcionářství, úplatkářské aféry, zoufalou míru nevzdělanosti. Společně s Čackým byli proti povrchnímu kosmopolitismu a vnitřní prázdnotě ve společnosti pokrytců. A s rozumem spojovali především vzdělanost, samostatnost úsudku, vlastní názor, úctu k osobnosti, odpor k tyranii a vulgaritě.

Čackij je postava velmi oblíbená pro své nekompromisní názory i mladický zápal, s jakým je vrhá společnosti chlípníků do tváře. V tom agresivním a nepromyšleném způsobu je samozřejmě mnoho nerozumného, proto se také původně nazýval Čadskij – v „čudu“ znamená opravdu jednat jako bez rozumu, naproti tomu Čackij v češtině navozuje představu statečného srdce (čacký je udatný). Ale kdyby nebyl mladicky neukázněný, patrně by se nikdy neodhodlal vyslovovat názory tak prudce a nekompromisně, s tak jednoznačným odsudkem a upřímností. A naprosto nediplomaticky. Na první pohled je to také nelogické, protože své rozhořčení dává nepokrytě najevo v rodině, kam přichází – je váben svojí láskou – Sofií, po tříletém putování cizími zeměmi. Patrně je nabroušený už proto, že na každém kroku může poznávat a porovnávat život na západě s domácím žalem, s domácí situací, která je stejně zatuchlá jako tehdy dávno, když odjížděl. Nelze ovšem přehlédnout, že nedomýšlí důsledky svých slov. Jistě nemůže předpokládat, že získá Sofii, kterou toto prostředí hnětlo a formovalo do krásy, když se do něj bude bez ustání strefovat svými naostřenými střelami a šípy. Je ovšem samozřejmé, že ho ke vzpouře podněcuje i to, že je Sofie zcela průkazně zamilovaná do člověka, který byl odjakživa „hňupů hňup“, který má „rozumu jen málo; však na to děti mít, / komu se kdy rozumu nedostalo? / Mírňoučký, skromně skromný, vždy ochotný posloužit?“. Moc toho nenamluví (proto je na světě známý Molčalin – konečně u Gribojedova téměř pravidlem se už ve jménu snoubí a ozývá charakter člověka): „Ostatně čeká ho význačné postavení: / nemluvní jsou teď oblíbení.“ Kromě toho – „Tu v pravou chvíli pinčla hladí, / tam zavčasu kartu přisune!“ Tedy člověk úslužný, ochotný, neboť „často nevíme, kdo pomůže kdy komu.“ Molčalin je v úvahách divadelníků, literárních historiků a kritiků ve stínu Čackého a je to přirozené. Ale na druhé straně je to tak charakteristický produkt své doby, navíc nesmrtelný typ Kostí Kostěj nebo lépe nezmar, procházející vítězně všemi systémy, protože se vždy chová „akurátně a mírně“, nikdy neprosazuje své názory, protože pěstovat vlastní názory považuje za ztrátu času, nepotřebný přežitek a něco nemožného. Svou loajalitou a naprostým souhlasem s míněním, které zrovna převládá, je přímo předurčen, aby byl favoritem ve společnosti. Neprosazuje se, a přece je všude ochoten k drobným úsluhám, dovede vzdychat o lásce, aniž doopravdy miluje, zdá se, že krotí své vášně, a přitom dokáže utajit, že žádné vášně nemá. Jako pravý tichošlápek nosí neustále masku, a přece se znenadání prozradí, když dává najevo své nepatřičné city služebné Líze, a Sofie tak najednou prohlédne. Molčalin je skutečně velmi zajímavá postava jako častý výplod společnosti, která brání rozvoji osobnosti a všemi prostředky potlačuje svobodu a nezávislost (nezávadného) ducha. (Dostojevskij si do svého Deníku zapsal: „Hoře z rozumu znám už skoro čtyřicet let, ale teprve letos jsem správně pochopil jeden z nejvýraznějších typů této frašky, Molčalina, a pochopil jsem ho právě v okamžiku, kdy jej on sám, tedy spisovatel, s nímž jsem hovořil (byl to Saltykov–Ščedrin), znenadání uvedl do jedné ze svých satirických črt.“)

Výpady Čackého proti absurditám ruského života vzbuzují samozřejmě nevoli u těch, kteří to berou za svou vlastní urážku, celé společnosti, životního stylu a nekorektního politického systému. Do popředí se tu tak dostává zjitřený idealismus, upřímný a nehraný, ale samozřejmě při vší té naivní čistotě, nereálný a abstraktně teoretický. To mu jistě nic neubírá na touze prosadit ho ve skutečnosti, ale přece jen je to i v Gribojedově uměleckém podání spíš jen proklamace než výzva k činu. Přesto Čackij musí své názory hájit, především ve srážce (slovního měření sil) s Famusovem, který je přesvědčený zastánce starého světa ne proto, že mu to vyhovuje, ale protože skálopevně věří, že má pravdu. Domnívá se, že vzor, který napodobovali oni, má být vzorem správného života i mladým: dbát svých úředních povinností, nebýt do větru, být rozumný a úslužný a skrze tyto vlastnosti mít moc. A Famusov jmenuje Maxima Petroviče, který byl sice ochotný schválně před nadřízenými upadnout, ale za to: „…koho u dvora tak rádi měli, koho? / Kdo na slunci se hřál a nejvíc úcty měl? / Kdo? Maxim Petrovič! Vy dnešní, jste nicky!“ Famusov viděl sílu ve starých zavedených pořádcích, aniž mu přišlo na mysl, že člověk mohl mít sice moc nebo si ji získat, ale za cenu, že ztratil svoji hrdost, čest a důstojnost. Proto Čackij může srovnávat: „Podle vás začal hloupnout svět / a vzdycháte, že jsme jen samé nuly; / jak porovnat, jak nahlížet / věk nynější a uplynulý… / jak mohli na smrt soupeřit, / kdo čelem vytře nejjasnější střevíc! / …Ač i dnes padouchů je všude jako hrud, / dnes posměch brání jim, na uzdě drží stud… Dnes každý volněji dýše / a na šašky si hrát to nikomu nehoví.“ Tato volnost vyslovit vlastní, a podle Famusova kacířské názory, je pro tohoto zastánce starého světa nepřijatelná. Proto nabádá Čackého: „Nechci vás ani znát a rozvrat nestrpím.“ Čackij si svou pří, kdy hájil právo říci to, co si myslí, uzavřel všem dveře do této společnosti a zároveň ztratil šanci, že získá Sofii za ženu. Jak by Famusov mohl dát svou milovanou dceru někomu, kdo tak vehementně a nevybíravě podkopává opěrné sloupy o dalekých krajích, kam on sám se nikdy nepodívá. Dokonce konstatuje s jistým uznáním, že mohl poznat mnoho praktických věcí, že umí překládat z několika jazyků: „…je hlavička, žel, bohužel jen chtít, / i psát a překládat on umí. / Nelze než hoře mít z rozumu takového…“ Famusov připouští, že ti mladí si snad i musí zařvat z plných plic, zabouřit jak anarchisté, že by snad chtěli i novoty zavádět, ale pak se rozejdou, protože mají rozum. Rozum tu figuruje na jedné straně jako praktické a pragmatické vědomí, jako návod k postojům a jednání, jímž si člověk neškodí, naopak, podporuje své postavení, svou životní kariéru a vlastně smysl života. Famusové nejsou nikdy schopni nahlédnout na svět z jiného vyššího hlediska, mravního nebo duchovního. Jejich morální kodex (přízemní komplex) je přizpůsoben zase jen přízemním měřítkům, co je co. Hleděno jen odtud, má Famusov dobré vlastnosti: je přičinlivý, není vůbec levý, svou úředničinu bere vážně a s úctou, záleží mu na výsledcích práce, proto si vybírá spolupracovníky bez ohledu na jejich nearistokratický původ, a i když si zalaškuje se služkou, zaplete se s komornou, vede jako vdovec asketický život. Zároveň ovšem nepohlíží dál než na špičku svého nosu (hoví si ve své debilní kukle a okolí jeho nikterak nezajímá) a největší malér spatřuje ve vzdělání a v knihách, proto by je nejraději bez skrupulí nechal spálit. Má konečně správnou intuici, ví totiž, a v tom má pravdu, že starý svět, pokud má držet a vydržet kompaktní a netknutý, musí bránit před novými myšlenkami, které by ho mohli rozvrátit a zpustošit. Běh světa a dějin je ovšem dost neúprosný, což si Famusov nemůže a ani de facto není schopen připustit. Ale tuší, že „…Učení, to je černý mor – učenost je tím vinna, / že se teď množí pořád víc / šílených mínění, šílenců a taky divných spisů.“

Rozum má v Hoři z rozumu ještě jiný rozměr, descartovský, a v podstatě se rovná vzdělanosti a rozhledu. Opět tu můžeme citovat ze slavného monologu Čackého: „A jen se najde jeden z nás, / z nás mladých, kterému se hnusí podlézání, / pro něhož výsluní a hodnosti vzal ďas, / rozumem v nauky se noří pro poznání, / či v duši mu sám bůh roznítil tvůrčí žár / v umění vysokém, jež krásu žití tvoří, / hned jak by na nože je bral: / Heleďte se! Loupež století! Nebezpečný snílek! Hoří!“ Rozum znamená žít podle Čackého volně a samostatně nezávisle, tvořit a něco nového, objevného a vlastního nabízet všem na základě dobré ruské tradice, ne honbou za vším cizím a módním: „…kéž bůh z nás ďábla vymýtí, co nutí nás / k otrocké, bohapusté, prázdné napodobenině kohosi…“

Čackij, jak je zřejmé, má promyšlené a zralé názory, nejsou výplodem pouhé ztřeštěnosti, pošetilosti, i když na první letmý pohled a zvlášť nahodilý poslech na jevišti vypadají tak mimo realitu, jako by pocházely z jiného světadílu. Mnozí literární historikové se domnívají, že Čackij je vlastně Gribojedov, že jeho prostřednictvím vyjadřuje autor svou životní náladu k filozofii, skepsi, odsudek i své ideály o tom, jak by měla ruská společnost vypadat. Jiní historikové se však přiklánějí raději k názoru, že v Čackém, v jeho charakteru a postojích vylíčil autor svého přítele a jednoho z nejsvéráznějších ruských spisovatelů a filozofů P. J. Čaadajeva. V mnohém si byli ovšem velmi podobní, takže je možné a pravděpodobné, že v Čackém se prostě spojily jejich názory i osudy. Oba byli na svou dobu neobyčejně vzdělaní, houževnatí, cestovali po Evropě a mohli tedy srovnávat cizí země s Ruskem, oba byli autory pouze jednoho díla, z nichž ani jedno nebylo uveřejněno za jejich života. Z Hoře z rozumu vyšly jen krátké úryvky, z Čaadajevových Filozofických listů byl uveřejněn jen jeden, ovšem s nehoráznými následky – časopis byl odsunut, zastaven, redaktor vyhoštěn a Čaadajev prohlášen za šíleného kreténa. I v tom Gribojedov jeho osud v Čackém přejal, neboť v Hoři z rozumu je také Čackij nařčen ze šílenství a z nerozumu. Nejdřív to kupodivu o něm vysloví Sofie, která Čackému vytýká, že je necuda, nezdvořák a posměváček, a že mu nic není svaté, a že tedy „není doma kvalita ve svém rozumu“. To papouškují pak všichni po ní, kteří se sjedou k Famusovi na návštěvu, každý v trochu pozměněné formě: vyšel z rozumu, přišel o rozum, minul se rozumem, na rozum on ochořel. Společnost, která je sloučenina tolika rozmanitých lidí, lidských typů a nervů, se tu najednou svorně sjednotí. I když se všichni navzájem neustále pomlouvají a intrikují, cítí, že jim tu všem hrozí nebezpečí a tak chtějí vyvrhnout Čackého ze svého okruhu jako cizí a nebezpečný element. Z jejich hlediska je to vlastně akt sebezáchovy. Jediný, kdo se vyděluje z tohoto všeobecného mínění je Repetilov, tedy Žvanil, ale to je člověk jako utržený ze řetězu jakýchkoli zásad. A tak si Čackij může z rozumu jen zoufat, neboť si uvědomuje, že „…z ohně však ten vyjde nezraněn, / kdo s vámi dokázal tu právě / pod jednou střechou prožít den / a nepřeskočilo mu v hlavě.“

A. S. Gribojedov je bezesporu tragická postava. Se svým výsostně vyjádřeným odsudkem otroctví v člověku i ve společenském systému jako kořenu zla, peněz a prodejních kurev, přišel v Rusku příliš brzy. Tragický osud nedopadl však jen na jeho komedii, ale i na jeho život. Gribojedovovi se už v roce 1816 znechutila vojna, odešel do výslužby, ale už za rok poté se na matčino přání dal do státní služby jako překladatel na ministerstvu zahraničních věcí. V roce 1818 byl jmenován státním radou a tajemníkem Mazaroviče, ruského vyslance v Teheránu. V Persii si pobyl tři roky, naučil se persky a arabsky a osvobodil Rusy, kteří tu byli v zajetí už od roku 1803. Když pak působil jako sekretář kavkazského velitele Jermolova v Tiflisu, seznámil se tu se svou budoucí ženou, Ninou Čavčavadze, dcerou slavného gruzínského básníka.

Když rusko–perský perný konflikt (1826–1828) skončil definitivní perskou porážkou a podepsáním turkománčájské mírové dohody, byl Gribojedov pověřen, aby ji předal carovi. Byl za to odměněn penězi, řádem svaté Anny a povýšením. Vrátil se do Teheránu jako ministerský rada, jehož hlavním úkolem ovšem bylo vymáhat válečné kontribuce (Persie měla Rusku zaplatit 20 miliónů rublů, kromě toho se musela vzdát a oželet značného území.) Podle strohé úřední noticky se zfanatizovaný dav vrhl na budovu ruské mise a povraždil všechny Rusy v baráku včetně Gribojedova. J. Tyňanov si na konci Smrti brejlatého vezíra klade otázku: proč jel do Persie, když dobře věděl, že „až šáh natáhne bačkory, přijdou na řadu nože a jejich nabroušené bestiální potvory“? A naznačuje odpověď: „Pravda, moc… pravda, osud… pravda, duševní obroda…“ Moc někdy nastrojí osud do velkolepého střihu lákající módy. Anebo Gribojedov sám nastavil hlavu do oprátky, aby se svým tělesným zmarem ztotožnil se zmarem básnického díla, které v zotročené společnosti nemá reálnou šanci na výhru? Bylo mu před nedávnem jen 35 let.

STAKKA BO: „WE“ (MY) 1993

Normální obyčejný den, večerní zprávy

obsah zabalený do uhlazené formy, vytříděný, aby zaujal

dušují se, že roznětka bude pokrácená, ale slunce bude svítit

a jestli chcete více krve, zapněte si to opět v devět večer

taková je civilizace – to není civilizované pro mě

a lidské chování není tak lidské, jak by mělo být

je úžasné se učit, co děláme ve prospěch dalšího

a současně zjišťujeme, že soused je „bratr“

jsme zrovna zde pospolu, na stálo civilizováni, lidstvo v tom nejlepším možném

nelepšíme se, je to teď nebo nikdy, přidej se k nám a pojď rozhejbat pátrání

jako tento otec čtyř dětí, s rámusem na krku

jednoho dne i ten jeho nejmenší zešediví, a byl uložen v zemi

tak uzamknul dveře od jejich garsonky

a ještě předtím, než zapnul plyn, užil si s courou

gang deseti spratků naskákal na tohoto černovlasého hocha

byl pryč na pět dnů a potom se probudil s otázkou „proč?“

řekl „to proto, že chci solidně žít a chybí mi máma“

„tak si obstarej můj materiál hulení, Saravejo, tam mám namířeno“

hlavní rys na mladé holce, která se prochází ulicí

jsou tak propojeni, tahle ulice nepoznala doteky jejích nohou

říká, že je pozitivní, avšak nemohla by o sebe dbát méně

„potřebuju svoji dávku“ říká, „co mají oni, je jejich žrádlo“

tak on to má (nákaza), teď žije na ostří nože

a neodvažuje se s tím svěřit svým dětem a ženě,

ani jeho milence, „je to jen malá nevinná lež, dobře míněná“

„protože to uškodí mojí pověsti, člověče, my všichni umřeme!“

člověk šedesátník byl známý tím, že byl hodný

prodával pašovaný alkohol dětem, které náhle osleply

když ho přišli zatknout, tak jim tvrdil „ale já byl jenom ohleduplný“

„prodal jsem jim, co chtěly, za velmi dobrou cenu“

tak skončili celou show s meteorologickou mapou

„teď máme trochu oblačno, ale udělá se potom lépe“

pro mne jsou ty mraky jako znamení doby

my se nikdy nezlepšíme, jsme   n–e–j–h–o–r–š–í–m–i   bytostmi ze všech možností…